Poškozená brzda

Možná to bude znít podivně, ale tento příběh se skutečně stal. Vzpomínám si na jeden cyklistický výlet, který jsem prožila před lety se svou rodinou. Dodnes nevím, kam ho zařadit, zda do kategorie divných náhod, malých zázraků nebo se tu jednalo o okamžité výsledky, vyvolané tvorbou myšlením.

Bylo slunečné letní odpoledne a my se pomalu vraceli z celodenního výletu na kolech. S námi jel na svém dětském kole malý syn. Trasu výletu jsme předem naplánovali a pečlivě vybírali tak, aby nemusel jet v provozu mezi auty. Vedla lesními cestami a bývalými hraničními silničkami daleko od obydlených obcí, mimo místa, kde jezdila, byť občas, nějaká auta. Tedy tak, aby byla pro nepříliš jistou jízdu malého cyklisty co nejbezpečnější.

 Byl to pro něj pořádný výkon, ujet delší trasu na svém novém kole sám. Nové kolo dostal na jaře a do té doby se vozil pouze jako spolujezdec na dětském sedátku u rodičů. Byl na svou nemotornou jízdu náležitě pyšný. Dnes spadl jen dvakrát a ani si neodřel koleno! Jeden pád sice na první pohled vypadal ošklivě, to když si do kola zaklínil větev, ale obešel se bez úrazu. Jeli jsme pospolu opuštěnou lesní cestou, daleko od nejbližších vesniček, po rovince. „Zastav, odpočineme si!“ volal na syna můj muž. Syn zastavil, klasicky tak, že prudce zabrzdil a spadl z kola na trávník. Kolo jen zařinčelo při dopadu na silničku. Ten kluk je snad z gumy, nemá ani odřeninu. Pro jistotu muž zkontroloval jeho kolo. Ouha, brzda má naprasknuté lanko tak, že co nevidět upadne. S tímto daleko nedojedeme. Co teď?

Ještě že jsme závadu objevili včas, než by se stal úraz! Zkusíme to opravit, rozhodli jsme se. Vždy s sebou na výlety vozíme základní sadu nástrojů na opravy, lepení i pumpičku. Dnes nám ale ani tato výbava není nic platná. „Potřeboval bych kleště, abych mohl lanko zachytit a podržet. Taky by se hodilo nějaké páčidlo, třeba šroubovák, abych mu na místě aspoň trochu srovnal úchyty brzdových čelistí. Tohle klackem nespravím, ten by hned praskl. To si asi ohnul už tou zapříčenou větví při předchozím pádu. S takovou bude brzda drhnout a kluk se při jízdě nadře jako kůň,“ nahlas prakticky uvažoval můj muž. Jenže kde vzít v lese kleště nebo šroubovák? Vypadá to, že jsme dojeli. Domů je to ještě nejméně 15 kilometrů. Vracet se k nejbližší hlavnější silnici by velký význam také nemělo, byla by to pořádná zacházka. S poškozenou brzdou už kluka na kolo nepustíme, ani po rovince ne. Asi nezbývá, než to pomalu dojít pěšky.

V hlavě se mi honí jedna jediná myšlenka. Jako kolovrátek si přemílám: „Chtělo by to sehnat kleště, abychom bezpečně dojeli domů. A šroubovák, ten taky…“  Hezký výlet se nějak pokazil. Pomalu jdeme, všichni vedeme kola, mladší syn sedí na sedátku kola a neví, co řešíme. Snažíme se o humor, jako že o nic nejde. Brzy bude večer. Po několika stech metrech mám náhle nutkání udělat zastávku. Navrhnu, že je čas na svačinu. Spěchat někam ztrácí smysl, síly budou třeba na návrat.

Opírám kolo, sedám na mez u cesty a navenek klidná trhám lesní jahody pro děti. Vtom jen tak letmo pohlédnu na větev borovice, která se sklání nad mou hlavou. Něco tam je. Aha, to jsou jenom kleště, ještě že mi nespadly na hlavu. Vtom mi to dojde. Na té větvi jsou opravdu zaklesnuté staré, trochu rezivé kleště, zvané kombinačky. Nenapadá mne žádné logické vysvětlení, kde se tam vzaly. Byly potřeba, tak snad vyrostly na větvi, já nevím. Jisté je ale to, že během několika minut bylo synovo kolo provizorně pojízdné. Brzda je opět funkční, jen trochu drhne. Po svačině vyrážíme na další cestu. Doufám, že bezpečně dojedeme. Chtělo by to ještě aspoň trochu srovnat ty brzdové čelisti, ale bez nějakého pořádného nástroje s tím tady nehneme.

Čeká nás průjezd pastvinou. Syn už nemyslí na kolo ani jeho závady, právě ho zajímá, zda je v ohradě býk. Prý, jestli ho prožene, když má zrovna na sobě červené kraťasy. Stoupáme pastvinou do mírného svahu a kola radši vedeme, abychom nerušili prudkým pohybem krávy na pastvě. Náhle se zastavím a nevěřícně koukám na podivný nález, který je vklíněn mezi dráty ohradníku. „Máš tam bejka?“ zajímá syna. Ne, nemám, ale to, co jsem právě našla, jsme opravdu potřebovali, abych byla klidná. Velký, bytelný šroubovák. Navíc s červenou rukojetí, asi abych ho nepřehlédla. Radši se ani nedivím. Ohlédnu se na muže a zavolám: „Podívej, co mám!“

Co dodat? Za pastvinou jsme společnými silami opravili synovo kolo do takové podoby, že bylo bezproblémové na něm dojet domů. Nakonec jsme se vrátili všichni z výletu v pohodě a včas. Vše jen díky tomu, že jsme dostali dary shůry. Jak to jinak nazvat, když v lese na borovici nebo mezi krávami na pastvě najdete kleště a šroubovák. Tyto nástroje s námi od té doby jezdily na každý delší výlet, pečlivě zabalené u sady cyklonářadí. A mně ve vzpomínkách přibyla další z podivných historek, kterou nedokážu vysvětlit.