Čas plynul jinak

Tento příběh se stal na turistickém výletě v horách při jedné naší letní tuzemské dovolené. Ten den šel čas asi jinak, než je obvyklé, možná i pozpátku, kdoví.  Jinak si neumím vysvětlit, co se nám tehdy přihodilo.

Z kempu jsme vycházeli chvíli po svítání. Brzo vstávat nebyl až takový problém, každé ráno nás pravidelně budilo vyzvánění kostelních zvonů z kláštera na úbočí. Jejich zvuk se nesl do dálky a sloužil jako spolehlivý budíček. Ranní rozespalost jsme smyli studenou koupelí v horském potoku a těšili se na krásný výlet.

Dnes jsme si vybrali trasu, která je pomalu daleká pro jízdu na kole, jenže my ji plánovali ujít pěšky. Už dlouho nás lákalo se podívat na druhou stranu hor, až někam ke státní hranici. Vytouženým cílem bylo až prameniště řeky Lužnice. Když jsem potenciální cíl dnešní túry uviděla na mapě, radši jsem ji rychle poskládala zpět, byl totiž na jejím druhém konci. Celá plánovaná trasa mohla mít kolem 50 kilometrů, jenže ne po rovince, ale horským terénem. Bylo jasné, že pokud bychom do cíle nedošli kolem poledne, je nutné se vydat, třeba jinou cestou včas nazpět, abychom se vrátili do kempu za světla.

Den se krásně odvíjel. Ranní mlhy se rychle rozpustily, slunce hřálo a my se nořili hlouběji a dále do masivu hor. Ocitli jsme se v místech pro nás dosud neznámých. I proto, že jsme nešli po cestách, ale pěšinkami nebo jen kolem hraničních patníků, které byly jediným ukazatelem správného směru. Nijak jsme nespěchali, jen šli pravidelným tempem. V terénu, kde se místy přeskakují kameny a horské stružky, brodí rašeliništěm nebo hledá cesta mlázím, to ani nejde.  Mnohokrát jsme se pozastavili, abychom se pokochali krásami krajiny a vyfotili nějaké snímky na památku.

Kolem poledne nastalo velké rozhodování, podle časového plánu byl nejvyšší čas na návrat. Ani jednomu z nás se však nechtělo. Ano, do původního cíle už nemáme šanci dojít, je opravdu moc daleko, ale aspoň malý kousek nás lákalo se podívat dál. Půjdeme jen támhle na vršek a tam je otočná, rozhodli jsme se. Popošli jsme na vršek, pak na další, pak už jenom k potůčku, na další vrch, dál a dál… Místo návratu jsme se neustále vzdalovali. Dopadlo to tak, že jsme skutečně došli tam, kam jsme ve svých představách plánovali, dokonce ještě o kousek dál. Jenže v místech, které jsem měla ráno na druhém konci mapy, jsme nebyli v poledne, ale až po čtvrté hodině odpoledne.

Nyní byl už opravdu čas na návrat. Nohy už mne začínaly docela bolet a začínala se projevovat únava. V hlavě jsem spřádala plány, jak si usnadnit nebo zkrátit zpáteční cestu. Že by nás někdo svezl zpět, nepřicházelo v úvahu, sem nezabloudí ani osamělý cyklista. Po svých jsme přišli a po nich se také musíme vrátit. Jedinou možností, jak si ušetřit posledních asi 8 kilometrů, by bylo stihnout linkový autobus na hlavní silnici. Ten ale odjíždí v půl sedmé v podvečer, to my budeme ještě hluboko zanořeni do hor, daleko od jakékoli, nejen hlavní silnice. Cesta zpět bude ještě delší než cesta sem, protože se už nebudeme vracet lesními zkratkami, ale pro jistotu po pevných lesnických cestách. Jsou sice pohodlnější, ale více se klikatí. Nedá se nic dělat, nohy jsou už dost unavené na zdolávání těžkého terénu. K hlavní silnici je v této chvíli nejméně 25 kilometrů pěšky. Na nějaký autobus tedy opravdu můžu zapomenout, v tak krátké době to ujít prostě nejde.

Pustila jsem nějaký autobus z hlavy. Nebudu se s tím stresovat. Je krásný den, ono to nějak dopadne. Vidět je v létě večer dlouho a v nejhorším dojdeme poslední kilometry i potmě, o co jde. Povídali jsme si, pozorovali okolní přírodu, občas se zastavili k malému odpočinku a občerstvení.

Čas ten den snad plynul pozpátku. Nejen že jsem v pohodě a klidu došli včas na hlavní cestu, ale na svozový autobus jsme ještě deset minut čekali. Večer, ještě za světla, jsme si poseděli před stanem a u ohýnku vzpomínali na jednotlivé zážitky z dnešní cesty na druhou stranu hor. Tohle nám stejně nikdo neuvěří, to se prostě nedá stihnout, uzavřeli jsme debatu. Jen my víme, že jsme tam, v místech zakreslených daleko na druhém konci mapy, dnes opravdu byli a náš návrat rychlý, jako bychom ho podnikli na kole s větrem v zádech a ne pěšky.