Byly to jen náhody - váš příspěvek

Spolu se svoji manželkou bydlím v podhorské oblasti v malém městečku. Blížily se její narozeniny a já ji chtěl potěšit hezkým dárkem. V místě bych ho ale nekoupil, a proto jsem se rozhodl pro cestu do krajského města. Bude tu víc možností k nákupu. Dopředu jsem se domluvil také se svoji bývalou spolužačkou, která v tomto městě bydlí, že se sejdeme a ona mi pomůže s nákupy. Delší dobu jsme se už neviděli a tak jsme se oba těšili na setkání a chvilku povídání někde v kavárně. Na tuto cestu jsem se těšil a vůbec si nepřipouštěl nějaké pochybnosti. Vždyť chci potěšit manželku a ještě navíc se setkám se svoji dobrou kamarádkou. Bude to fajn. Cestování však bylo trošku komplikované. Autem se mi do velkého města nechtělo a tak jsem cestu naplánoval tak, že ráno si popojedu autem jenom do okresního města, zde přestoupím na autobus a večer se zase takto vrátím. Trošku jsem ale pozapomněl, že zimní čas už nastal.

Brzo ráno jsem vstal a z okna uviděl, že na silnicích leží nová vrstva sněhu, kterou silničáři ještě neuklidili. Sednul jsem do auta s pocitem, že o nic nejde a cesta i tak bude bezpečná. A také byla. Moje malé autíčko projíždělo sněhovými návějemi naprosto bezpečně. Netrvalo dlouho a mohl jsem zaparkovat a přejít na autobus. Cesta autobusem trvala tři hodiny. Když se začalo rozednívat, viděl jsem z autobusu, že všude okolo je silná mlha. Kupodivu ani toto mi náladu nepokazilo. „Však ono tam bude hezky,“ říkal jsem si a těšil se na setkání s kamarádkou. A světe, div se! Těsně před krajským městem se mlha rozplynula a na modré obloze začalo svítit slunce. A nejenom svítit, ale i hřát, jako by ani nebyla zima, ale spíše jaro. S kamarádkou jsem měl domluvenou schůzku před obchodním domem. Pomalu jsem kráčel ulicemi a užíval si hezkého dne. Když jsem došel na místo, zbývalo do setkání ještě asi dvacet minut. Ale co to? „Ahoj, jak se máš, tady jsem,“ mává na mě kamarádka. Naprosto nečekaně jsme oba přišli v naprosto stejnou dobu a jeden na druhého nemusel čekat ani minutu.

Poseděli jsme u kávy, já pořídil dárečky pro manželku. Vše naprosto v klidu a bez problémů. Prostě jsme přišli do obchodu a zboží, které jsem chtěl, bylo okamžitě dostupné. S kamarádkou jsme si krásně popovídali, zavzpomínali na společné doby studia a já ji ještě doprovodil domů. Rozloučili jsme se a ona mi popřála šťastný návrat.

Pozvolna se nachýlil čas k odjezdu. K nám domů jely dva autobusy v odstupu asi 1,5 hodiny. Když jsem se podíval na hodinky, bylo mi jasné, že pojedu až tím pozdějším. Na zastávku místní dopravy jsem to měl asi deset minut, cesta městskou hromadnou dopravou trvá asi 40 minut a potom ještě zhruba 10 minut pěšky na nádraží. Potřebuji aspoň hodinu času, ale ten dřívější autobus bude odjíždět už za tři čtvrtě hodiny. Stihnout se nedá. Nevadí, zcela pomalu a v klidu jsem se vydal na zpáteční cestu. Když jsem se ale kousek před autobusovým nádražím podíval na hodinky, nevěřil jsem svým očím. „Jak je to možné?“ nemůžu tomu uvěřit. Nejenom že jsem zcela beze spěchu stihl ten dřívější autobus, ale ještě jsem tu byl 15 minut před jeho odjezdem. „To není možné, to by čas musel jít pozpátku.“ Jenže je tomu tak.

Dobrá pohoda mě neopustila ani v autobuse cestou domů. A to i přesto, že opět začalo sněžit. Autobus, který se zvolna blíží do naší oblasti, místy těžko překonává značné sněhové jazyky. Jiné dny mívám z takových cest na našich podhorských silničkách strach. Dnes ale pokračuje kouzelný den a mě vůbec nepřijde na mysl, že bych také nemusel pozdě večer projet. „Žádný strach, bude to v pohodě,“ letí mi hlavou myšlenka. A také bylo. Jak jinak, sněžení ustalo kousek od místa, kde jsem vystupoval. Silnice k nám domů byly jenom mírně poprášené sněhem a auto projíždělo jednu zatáčku za druhou bezpečně, jako bych jel v létě. Prostě den, kdy se všechno nádherně dařilo a kdy těch náhod v můj prospěch bylo neuvěřitelně mnoho.

Byly to však jenom náhody? Působilo tu moje myšlení, které nepřipouštělo pochybnosti? Pomohlo snad to, že od samého začátku jsem tuto cestu plánoval jako cestu pro radost? Nedokáži na tyto otázky odpovědět. Pravdou ale zůstává, že tolik šťastných náhod v jednom dni většinou nebývá.

 Váš čtenář Radek V.