Osvobozující moc odpuštění

Jistě máme ve své paměti zážitek, kdy nám někdo v mezilidských vztazích ublížil. Nebo jsme my, buď při konfliktu, nebo i nechtíc, ublížili někomu jinému. Těžko zde vyjmenuji, o jaký druh konfliktu se jednalo. Napjatá situace časem odezněla. Ale v nás zůstal pocit křivdy a smutku. Trápíme se, hledáme důvody, proč se daná záležitost stala. Prožíváme zmatek. Rozebíráme situaci, přehráváme si ji stále dokola. Tím však naše trápení není menší, ale spíše se prohlubuje. Hledáme viníky, kteří mohou za to, že jsme nešťastní.

Pro větší názornost, co s sebou důsledky konfliktů přinášejí do našeho života, zůstaňme u modelové situace, kde se konflikt dotýkal pouhých dvou osob – vás a někoho druhého. Pokud je oním viníkem jeden konkrétní člověk, se kterým jsme byli navíc v blízkém kontaktu, často v nás vzklíčí touha mu dát najevo svoji bolest. Volat do světa, že my jsme ti, kterým bylo ublíženo. V návalu emocí často odmítáme i možnost usmíření, pokud je nám druhým člověkem nabídnuta. Pokud jsme v pozici toho druhého, kdo se snažil o smír a žádal o odpuštění, kterého se mu nedostalo, trápíme se rovněž.

Říká se, že všechno časem přebolí. Po určité době se pozapomene, co se odehrálo, zůstává jen trpkost. Časem nedochází k automatickému odpuštění samo od sebe, nic samo „nevyšumí“, ale opravdu se jen lehce zasune do paměti.  Stačí malý impuls a rána je opět živá, my jsme plni emocí.

Jak nás mění staré křivdy

Možná si myslíte, že nás prožité křivdy měnit nemohou. Spíše je to tak, že my tuto změnu těžko posoudíme. Více by nám o tom mohli povědět lidé z našeho okolí, pokud jim budeme ochotni naslouchat. Je několik typických způsobů, jak se změní naše jednání k okolí. Záleží na tom, jak obvykle reagujeme na stres, jestli jsme povahou extroverti nebo introverti. V podstatě se může stát následující:

1. Útok

  • Útok obrácený směrem ven – k osobě, která je podle nás viníkem. V pozici, kde se cítíme být zasaženi na citlivém místě, se sami pouštíme do bojovného postavení.  Patřičnými gesty dáváme najevo svůj postoj, vznikají slovní urážky.  Vyhrožujeme, případně máme chuť tomu druhému jeho útok na nás vrátit. Nebo přímo (i „preventivně“) na druhého zaútočíme – ať pozná, co nám způsobil, na vlastní kůži. A dost možná mu k tomu přejeme i něco nedobrého na oplátku, aby se také trápil jako my. V ještě vyhrocenější situaci tento útok nesměřujeme jen k dotyčné osobě, ale plošně na všechny lidi okolo („Jen počkejte, já si to nenechám líbit, ukážu vám, že se umím bránit!“). Náš postoj k lidem se může změnit až do přijetí vzorce jednání ve stylu: Vy jste na mě byli zlí, já teď budu zlý na vás.
  • Útok obrácený směrem dovnitř, na sebe – za viníka se považujeme my sami. Někdy obracíme vinu na sebe, že my jsme ti, kdo mohou za to a ono. Pak trpíme pocity viny, často se i vědomě trýzníme jako pokání. Je to jednání podle schématu: Já jsem si zasloužil, že jste ke mně byli zlí, proto se teď budu za toto trestat. Nebo já ten kdo ublížil, proto si zasloužím trest. Udělím si ho sám, protože je to má vina. Případně záměrně vyhledám situace, kde mi bude nedobře, abych se takto potrestal nebo takto odčinil, co jsem způsobil. 

Mění se nejen náš postoj k lidem, ale změna v našem jednání a vnímání světa zasáhne i průběh naší vitální energie. Vzniká nerovnováha. Útok v energetickém pojetí lze přirovnat k hození kamene do vody. Kolem místa jeho dopadu se začnou šířit kola. Pouhý jeden kámen ovlivní velkou část hladiny a trvá poměrně dlouho, než se hladina zase uklidní. Na vaše negativní jednání však z druhé strany vznikne odezva od okolí. I odtud je „vhozen další kámen“, vy toto jednání opětujete a hladina se neklidní, ale zůstává víc a víc rozčeřená. Vzrůstá neklid, jste ostražití, očekáváte další útok, ze života se vytrácí klid a mír.

2. Ignorování uskutečněného konfliktu

 Dochází k odmítání kontaktu s lidmi, uzavření se do sebe, jakési ustrnutí. Nejlépe nechceme toho dotyčného, který je označen za strůjce našeho neštěstí, už nikdy vidět. Nechceme se ke starým křivdám vracet, vědomě odmítáme tuto situaci dál řešit. Navenek děláme, že se vlastně nic nestalo, ale uvnitř se trápíme.

Toto jednání pod vlivem prožitého šoku a zklamání se opět projeví v toku naší vitální energie. Ustrnutí vede ke zpomalení výměny energie mezi námi a okolím. Uzavírání se před přirozeným koloběhem toku životní energie dochází k našemu oslabení. Vitální sílu nedočerpáváme, neobměňujeme za čerstvou. Navenek se cítíme unavení, apatičtí. Tuto situaci lze přirovnat k pobytu v dlouho nevětrané místnosti, kde je těžký vzduch, dusno a zatuchlo.

3. Únik, útěk

 Snažíme se na situaci zapomenout tak, že o ní nemluvíme, jako by se vůbec nestala. I vyslovit fakt, že se stala křivda, bolí. Tento postoj má zabránit, aby se nám příště něco podobného již nepřihodilo. Jedná se o určitý způsob vyhnutí se, úniku. Pod vlivem nepěkného prožitku radši nebudeme žádný nový vztah začínat. K lidem jsme méně důvěřiví, uzavíráme se před nimi v obavě, aby nepřišlo další zklamání.

V extrémním případě je to únik před lidským společenstvím jako celkem někam do ústraní, do samoty. Jedním z úniků je také uzavření se do světa práce. Nebo se pokusíte uniknout do veselejšího světa užíváním alkoholu či omamných látek. Ani útěk nic neřeší. Jsme ovlivněni prožitou situací, kterou jsme uzavřeli do svého nitra. Svoje trápení a smutek si tak s sebou přestěhujeme i na nové místo, kam se uchýlíme. Provázet nás bude i v novém bydlišti, nové práci, v novém vztahu. 

V energetickém pojetí dochází v proudu naší vitální síly opět k nerovnováze. Podvědomým uzavíráním se před světem uzavíráme také důležitá centra své životní síly, naše životní síla nemůže volně proudit. Oslabuje se naše napojení na vyšší celek universální energie. V důsledku toho jsme podráždění, nedůvěřiví, smutní a průběh dalšího života vnímáme v černých barvách.

Cesta k odpuštění

Neočištěná, nedořešená situace je jako stále otevřená stará rána, která se nemůže zacelit. Proč nedořešená? Chybí jí uzavření. Na začátku byl nějaký impuls, který vlastní situaci spustil (např. konflikt, hádka, pomluva…). Následovala akce, která byla většinou bouřlivá. Nebo proběhla tak, že jste do situace nemohli aktivně zasáhnout (náhlý odchod člověka vám blízkého, který vám nechal jen lístek na stole apod.). Po akci mělo následovat zklidnění, uvolnění, které však nenastalo.

Výrok z Bible: „Kolikrát mám odpustit? Snad sedmkrát? Snad sedmdesát sedmkrát?“

Je na nás, jestli jsme ochotni své trápení odbourat aktem odpuštění. Zda najdeme odvahu tento krok podstoupit a ulevit tak sobě, uzavřít staré záležitosti a ukončit své trápení. Myslíte si, že si ten druhý nezaslouží, abyste mu odpustili? Tím, že dovolíte ve své mysli ukončit stále trvající situaci, která vás stojí hodně sil i smutku, ulevíte na prvním místě sami sobě.

Zkusím se vás zeptat na tuto otázku otázkou: Myslíte si, že si zasloužíte vy sami být šťastni a spokojeni? Jistě ano. Proč se tedy před spokojeným a radostným životem uzavíráte, proč se mu bráníte? Zkuste připustit, že ne nemůžete něco někomu odpustit, ale že to znamená, že nechcete. Tím setrváváte stále na stejném bodě a odmítáte možnost změny. Neodpuštěním, tedy neuzavřením příběhu ze života, se stala i další věc, která nás ovlivňuje. Vše kolem nás, události, nové situace, je stále v pohybu - i my se neustále měníme. Vitální energie potřebuje volně proudit, abychom byli zdraví a spokojení.  

Zastavili jsme se však a ustrnuli ve vztahu ve chvíli, kdy došlo k neodpuštění křivdy. Ve své mysli máme před sebou onoho druhého člověka nejčastěji v tom nejhorším světle, proto mu také jsme schopni přisoudit ty nejhorší vlastnosti. Uplynula však již nějaká doba. Tak, jako nejsme stejní my, mohl se změnit nějakým způsobem i ten člověk, který nám tehdy ublížil.  My jej však takto nevnímáme a podvědomě s ním jednáme ovlivněni záležitostí, která nás v souvislosti s touto osobou trápí. Vyhýbáme se mu, jsme nesví, pokud se s ním dostaneme do kontaktu, vyčítáme, připomínáme mu stále svým výrazem nebo i slovně, co se stalo a jak moc nás to bolí. Naše životní síla je oslabena.

Uzavřením staré záležitosti ji ukládáte do minulosti a otvíráte současně možnost zažít situaci novou, která se bude odvíjet v současnosti a budoucnosti. Přetnete vlastně nit trápení, která vás provází a brání vnitřnímu uzdravení mysli. Pojem stará záležitost je velmi relativní. Může to být stará křivda z dětství stejně tak jako včerejší hádka. Pohybujeme se v přítomnosti a tím, jak ji prožíváme, vytváříme podmínky pro to, jakou budoucnost máme těsně před sebou. Pokud v sobě neseme trápení, které trvá, ovlivňovat nás bude i v budoucím čase, který myšlenkovým působením na okolní svět vytváříme.

"Co děláš pro sebe, děláš pro druhé. Co děláš pro druhé, děláš pro sebe."

Tím, že odpustíme druhému, očistíme svoji ztrápenou mysl. Současně je však třeba odpustit také sami sobě. Asi to zní to zvláštně.  Možná se ptáte: „Proč bych měl odpouštět sám sobě, když viníkem byl ten druhý? To mně bylo naopak ublíženo… “ Ale i vy jste byli u této situace přítomni a také vás ovlivnila, změnila. Vaše trápení můžete ukončit odpuštěním. Odpustit sám sobě je pro někoho těžší, než odpustit druhému. Znamená to vědomě ukončit starou záležitost, přestat ji brát jako trvalou součást sebe, ale nechat ji odeznít do minulosti.

Jedná se o proces očištění, výměnu pošpiněné vitální síly za čistou. Pokud jste těmi, kteří se trápí pocity viny, a vědomě se pocitu viny zbavíte, osvobodíte svou mysl od velké zátěže. Ve chvíli odpuštění si dáváte šanci příště jednat jinak, lépe. Proces odpuštění je nástrojem očištění, osvobození, zbavení se velké tíhy. Jeho dosah je nejen pro vás jako jednotlivce nebo pro druhou osobu, se kterou provádíte proces odpuštění, ale toto vaše rozhodnutí ovlivní celé vaše okolí. Budete se také jistě cítit lépe po psychické i fyzické stránce.

Otevíráte možnost ukončit staré a tvořit nové. Novou situaci, nový vztah, jiné jednání k lidem. Místo uzavírání se před lidmi a trápení v ústraní se můžete cítit spokojeně mezi přáteli. Vaše očištěná životní energie vám dává novou sílu a chuť do života, nabízí se vám možnost tvořit nové, nezatíženi starými záležitostmi.

Možnost odpuštění na dálku

Odpustit druhému lze i v myšlenkách, bez jeho osobní přítomnosti. Stačí upřímná snaha, váš čistý úmysl záležitost uzavřít, tedy odpustit. Prostě stačí si vzpomenout na dotyčného, vybavit i jeho jméno, představit si jeho podobu a v této souvislosti vyslovit ono osvobozující: „Já ti odpouštím.“ Současně s tím je však třeba odpustit nejen tomu druhému, ale i sobě. Vždyť i vy jste byli součástí příběhu, který vyústil ve vaše trápení. Podíleli jste se na něm, ať už aktivně nebo pasivně. Není důležité, jestli jste byli aktéry nebo obětí, byli jste součástí dění, které vás zasáhlo.

 Odpusťte tedy i sobě, tím očistíte svou mysl a dáváte možnost změně. Nejste sami na světě, vaše jednání, ovlivněné starou křivdou, mohlo poznamenat i další osoby, ať už jste jednali vědomě nebo jste si změnu svého jednání neuvědomovali. Požádejte tedy v myšlenkách i ostatní lidi o spoluúčast na procesu odpuštění. Ve své mysli je poproste, aby vám odpustili vaše změněné jednání k nim, které jim mohlo ublížit, přestože vy jste to tak nevnímali.

Každý den začíná jako nový. Jak jej prožijeme, záleží do určité míry na nás. V průběhu dne se dějí různé drobné nebo i zásadní události. I ty by měly být uzavírány určitou rekapitulací na konci dne. Zde shrneme v myšlenkách, jak jsme den prožili, co se nám líbilo, dařilo, co naopak příště zkusíme jinak nebo lépe. Propouštíme tak den do minulosti, jako bychom zavírali knihu. Druhý den v ní budeme obrazně řečeno psát nový list. Půjde nám to lépe, pokud na nás čeká čistá stránka, nepošpiněná neuzavřenými záležitostmi, výčitkami anebo křivdami ze dne minulého. 

Pokud jste dočetli až sem, zřejmě vás zaujalo, jak velkou moc má odpuštění. Možná se i vy ve skrytu duše trápíte něčím, s čím si sami nevíte rady. Jsem ochotna vám naslouchat a pomoci vám se zbavit starých křivd. Proces odpuštění, na který je třeba hodně odvahy a vnitřní síly, můžeme uskutečnit společně. Pokud budete chtít, mohu vás tímto procesem provést a pomoci vám se osvobodit od tíhy minulosti.

Přejít na:Myšlenky